Plast je slast

S plastem chodíme nejčastěji. Každého už nejspíš zarazilo kolik plastů z domácnosti pravidelně vynáší do žlutého kontejneru. Produkce plastů navíc celosvětově vytrvale roste. 

Holandská organizace Plastic Soup Foundation zjistila, že v Evropě je téměř polovina plastů určena k jednorázovému použití – 44% spotřeby plastů totiž představují obaly. Celosvětově představují obaly téměř ¼ celkové produkce plastových výrobků. 

Jedná se o obrovské plýtvání, když si uvědomíme, že obal je produkt, který byl vyroben z neobnovitelných zdrojů s investicí v podobě energie a my jej obvykle ani nepotřebujeme ani nekupujeme a jen rovnou vyhodíme.

Dle OECD spotřeba plastů ve světě stále roste. Aktuální data zatím nemáme, ale když se podíváme na celosvětovou spotřebu jednorázových obalů, tak od roku 2019 do 2021 vzrostla o 6 % i přes přísnou regulaci jejich užívání (zdroj: studie australské nadace Minderoo Foundation, 2023).

Ve chvíli, kdy z plastu uděláme odpad, nezůstane z něj nic víc než čirý problém. V kontextu Evropy to na první pohled nevypadá až tak dramaticky. Disponujeme vysokou mírou třídění a zpracování odpadu. Na ulici nebo v přírodě se s ním běžně nesetkáváme natolik, aby nás to většinově zvedalo ze židlí.

V rámci EU směrem na severo-západ končí odpad (včetně většiny plastů) častěji ve spalovnách, v jiho-východních zemích spíš na skládkách. Česká republika je nejen svou polohou ale také produkcí a způsobem zpracování odpadu někde uprostřed. Dle dat MŽP, 2024 na skládkách v roce 2022 skončilo 45 % komunálních odpadů, což je nejméně za posledních deset let a ve spalovnách 12 %. Ani jeden způsob zpracování odpadu ale není ideální. V jednom případě čelíme emisím v ovzduší, resp. otázce kam uložit znečištěné filtry a strusku, v druhém ukládáme do země problém na příští století až tisíciletí.

Globálně je ovšem situace ještě docela jiná. Většina obyvatel planety, přesně 67 % (zdroj: United Nation plastic treaty) nemá zajištěný systém sběru a zpracování komunálního odpadu. Někteří z vás se možná s problémem odpadu například v některých zemích Asie nebo Afriky již setkali osobně, nebo alespoň znáte neutěšené snímky hor odpadků, občas hořících za produkce toxických emisí. Nezajištěný odpad pak odnáší vítr nebo voda dál do světa. Jsme propojení více, než se zdá.

Víc než jeden popelářský vůz za minutu

Studie Světového ekonomického fóra z roku 2016 ukázala, že 32 % ze 78 milionů tun plastových obalů, které se ročně vyprodukují, se dostává do oceánů; Každou minutu tak v oceánu končí obsah jednoho popelářského vozu s plastovými obaly, což je 6-8 tun odpadu. Dle dosavadního vývoje produkce plastů by to v roce 2030 měly být již dva vozy za minutu. A to jsme “pouze” u obalů.

Ale nejen to, plast je problematický materiál v průběhu celého svého životního cyklu – od získávání surovin z fosilních zdrojů, přes rafinaci a průmyslovou výrobu až po spotřebu (uvolňování toxických látek např. ftalátů, uvolňování mikroplastů atd.).

Víc než jeden popelářský vůz za minutu

VÝZVA - Udělejte si vlastní obrázek

Podívejte se kolem sebe, právě teď, když čtete článek a zjistěte kolik plastových věcí vás v tuto chvíli obklopuje. Sdílejte počet, ke kterému jste došli se svými kolegy, blízkými, přáteli. Jsou na tom stejně, mají víc nebo méně? Přijměte to jako výzvu a vlastní výzkum. Možná budete překvapeni.

Plast ANO či NE, to je oč tu běží?

Jako obvykle, nic není tak jednoduché. Plasty jsou zároveň nejuniverzálnější, levný, lehký, vysoce odolný a široce využitelný a využívaný materiál. Takový podobný v přírodě nenajdeme. Nicméně odhaduje se, že přibližně 40 % plastových produktů slouží méně než 1 měsíc1.

Správnější bude namísto prosté otázky plast ano či ne, položit si komplexnější otázky: zda jej musíme používat tolik a na tolik různých produktů? Zda se některé plasty nedají nahradit přírodními materiály (ZAMÍTNOUT a ZREDUKOVAT) a zda se některé nedají využívat opakovaně (ZNOVUPOUŽÍT a ZRECYKLOVAT)?

ZAMÍTNOUT – ZREDUKOVAT – ZNOVUPOUŽÍT – ZRECYKLOVAT – ZKOMPOSTOVAT

5Z Zero waste životního stylu

Ing. Havel z organizace Arnika, která se tématy odpadů a toxických látek dlouhodobě zabývá, například zmiňuje: “Plast využívaný na oblečení je chyba designu”. A přitom je téměř polovina veškerého produkce oblečení syntetického původu.

Na začátku byl bakelit

Před deseti lety přišel Kanadský fotograf Gregg Segal s poutavým projektem 7 Days of garbage. Požádal své přátele a sousedy, aby po dobu jednoho týdne shromažďovali své odpadky a poté vytvořil krásné kompozice a portréty rodin, přátel i jednotlivců s jejich vlastními odpadky. “Tati a opravdu před 100 lety nebylo na světě nic plastového?” byla otázka, kterou po ukončení projektu fotografovi s údivem v hlase položil jeho tehdy osmiletý syn. Nedovedeme si to již představit. Nebo ano? 

V roce 1907 připravil belgický chemik Leo Hendrik Baekeland z fenolu a formaldehydu první komerčně využitelný zcela syntetický polymer – bakelit. V následujících čtyřiceti letech byly postupně získány nejdůležitější dodnes používané plasty jako polyvinylchlorid (PVC), polypropylen (PP), polyetylen (PE), polystyren (PS) nebo polyethylentereftalát (PET). 

Rozmach plastový průmysl zaznamenal ale až v 50. – 60.letech společně s nástupem reklamy a cíleného proměňování spotřebitelských přání. V 70. a 80. letech se ale začaly objevovat první negativní vedlejší účinky plastů. Například kontaminace jídla a nápojů z plastových obalů. Jedním z prvních plastů zakázaných pro styk s potravinami se tak staly polymery obsahující karcinogenní akrylonitril. Ovšem teprve poté, co byly v USA 30 let na trhu a mohly se jím “pyšnit” například lahve od coca-coly.

Na začátku by bakelit

Řetězec událostí řadící za sebou inovace – úspěchy – problémy – výzkumy – tlaky veřejnosti na legislativu – zákazy a nové inovace na poli plastů se začal odvíjet a stal se součástí našeho života. 

Opravdový a dosud největší boom plastů je ale téma posledních dvaceti let. Více než polovina všech světových plastů byla vyprodukována až po roce 2000. Organizace Plastic Soup Foundation, která se od roku 2011 celosvětově zasazuje o osvětu a snížení plastové zátěže situaci označuje jako tsunami plastů.

Co je vůbec plast

Úplně nejobecněji řečeno je plast polymer složený z řetězce na sebe navázaných molekul, tzv. monomerů. Existují polymery přírodní, např. kaučuk. Většinou se ale setkáme se syntetickými. Ty mohou být z fosilních zdrojů (ropa, zemní plyn) ale také z přírodních surovin (tzv. bioplasty). 

Největší podíl na produkci plastů dle jednotlivých polymerů zaujímají polyethyleny (HDPE a LDPE) a polypropylen, zatímco bioplasty byly, co do velikosti produkce, v roce 2019 ještě docela zanedbatelné.

Celosvětová produkce plastů - data OECD

Rozloží se někdy?

Máme k dispozici různé aproximace za jak dlouho se který plastový výrobek v přírodě rozloží. Odhadujeme například, že PET lahev se rozloží za 450 let, brčko za 200 – 450 let, dětské plenky až za 500 let, mikrotenová taška za 10 – 100 let.

Rychlost rozpadu se výrazně liší podle podmínek. Především sluneční záření, teplota, přítomnost kyslíku hrají obrovskou roli. Hluboko v útrobách skládky bude o rozkladu našeho plastového kelímku od piva moci něco říci třeba 20. a nebo další generace po nás. To vlastně zatím nevíme. Jak rychle se rozloží plastová netkaná textilie položená na záhonek, se dozvíme klidně sami za pár měsíců nebo let na vlastní zahrádce.

Má to ale celé jeden háček. Když držíme v ruce kostku lega, plastový kelímek od jogurtu nebo volant máme pocit, že plast je pevný a neporušený a do okolí se nijak neuvolňuje. U pneumatik už si tak docela jistí nejsme, když si musíme každých pár let koupit nové, protože ty stávající už nemají vzorek. Kam se ztratil vzorek?

Odkud se vlastně bere prach? Co jsou to mikroplasty? Jak třídit?
Dočtete se v dalším pokračování série "Proč se plastů (ne)bát".

Další zdroje: 

[1] John N. Hahladakis et.al, An overview of chemical additives present in plastics: Migration, release, fate and environmental impact during their use, disposal and recycling, Journal of Hazardous Materials, vol 334, 2018.