Články o zodpovědnosti - Zerowasters

Nejvíc EKO Vánoční stromeček

WASTEmANKA — Tue, 30 Nov 2021 17:04:07 +0000

Většina článků na téma výběru udržitelného vánočního stromečku se omezuje na souboj živý stromek vs. umělý, ti osvícenější do výběru zařadí živý stromek v květináči. Já bych ráda probrala i varianty méně tradiční – „stromky“ vyrobené z věcí, které již máte doma.

Vezmeme to ale od začátku. Nejzásadnější otázka kolem vánočního stromečku zní:

Je víc EKO živý, nebo umělý stromeček?

V porovnání voňavý huňáč z přírody a šustivý huňáč z PVC není co řešit. Vliv na životní prostředí je možné zhodnotit, až když člověk vezme v úvahu všechny aspekty životního cyklu obou typů stromků. Více ekologický je přírodní stromeček a to hned z několika důvodů – má nižší uhlíkovou stopu, menší množství spotřebované energie při výrobě, během svého života uvolňuje menší množství (prakticky zanedbatelné) nebezpečných látek a vyprodukovaný odpad z něj je zpracovatelný a využitelný.

Já volím živý stromeček, po odstrojení větve ostříhám a použiji jako zimní ochranu rostlin v zahradě. Na jaře zbytky větví odnosím do bioodpadu. Centrální kmen se snažím využít též a to buď jako sloupek na zahradě, nebo k nějakým domácím projektům – ten loňský ještě čeká na výrobu svítidla nad jídelním stolem.

Aspekty životního cyklu obou nejčastějších typů stromků

Uhlíková stopa živého vánočního stromečku se zvyšuje vzdáleností dovozu stromku z plantáže. Ať už je to jakkoliv daleko, tak zaručeně blíže než Čína, odkud k Vám s největší pravděpodobností putuje stromek umělý. Navíc živý stromek při růstu (ca 6-8 let) produkuje kyslík a spotřebovává CO₂, takže jeho bilance uhlíkové stopy může být i pozitivní. Naproti tomu k výrobě jednoho umělého stromku je potřeba přibližně stejné množství kyslíku, které vyprodukuje několik stovek živých stromků zhruba za 10 let. Pro plantáže k pěstování vánočních stromků se využívají neprodukční plochy, které by jinak zarostly plevelnými dřevinami například pod elektrovody, staré lesní školky, rekultivované plochy a ostatní pozemky vyčleněné z lesního půdního fondu.

Umělý stromek při výrobě spotřebuje energii, ropu, již zmíněný kyslík a navíc vyprodukuje škodlivé látky (dioxiny, buď toxického chlóru, nebo karcinogenního vinylchlorid monomeru (VCM)). To máme začátek cyklu – a co konec? Když doslouží živý stromek, pravda množství odpadu se kumuluje a je velké, jenže důležitější je typ odpadu – jedná se o bioodpad, který lze využít v kompostárnách a bioplynových stanicích. Když se skládkuje, tak se nic nestane, když se spálí, tak uvolní CO₂, které stromek za ca 8 let nakumuloval. Jak se likviduje umělý stromek? PVC je nerecyklovatelné a má velmi dlouhou dobu rozkladu, při spalování unikají další toxické a rakovinotvorné látky. Některé starší stromečky mohou obsahovat i olovo. Ani ke skládkování není vhodný. I když umělý stromek může sloužit desetiletí, tak se stejně jednou stane nerecyklovatelným odpadem.

Stromkové alternativy

Pokud Vám teď spadnul kámen ze srdce, protože jste měli špatné svědomí, že se nechcete vzdát živého vánočního stromečku, tak super, můžete být klidní. Dejte si při nákupu záležet, aby nebyl moc z daleka a ideálně, aby měl certifikaci FSC (šetrně pěstovaný).

Pokud Vám ale výběr vrtá hlavou dál a nechcete produkovat kvůli zvyku žádný odpad, tak i pro Vás mám dobré zprávy.

Sympatickou volbou, kdy nevznikne odpad a Vy přesto budete mít doma živý strom, nabízí stromek zasazený v květináči. Například projekt Vánoční jedlička od Pražských lesů, kdy si koupíte jedli přibližně 1 m vysokou v květináči, kterou můžete na jaře hromadně zasadit na předem určené místo. Nevýhodou je vzezření stromku, které těžko uspokojí žhnoucí očička malých dětí, které čekají, že jim huňatý stromek zabere půlku obýváku. O živý strom v květináči se také musíte starat – aklimatizovat ho a nenechávat ho uvnitř dlouho (ideálně jen 4 dny), což je omezující, ale zato s ním na jaře zažijete nádherný pocit z nového vysazeného stromu. A teprve když se něj přijdete podívat po letech a zjistíte o kolik Vás ten prcek přerostl, tak budete náležitě hrdí.

Další možností je výroba vlastního, originálního, třeba i zero waste stromku. Zde je člověk omezen jen svými představami. Možností jsem viděla mnoho a roztřídila jsem je do následujících kategorií:

využití odpadu – starých plechovek, kartonů od vajec, papíru, knih
použití dřeva v prostoru
použití větví v ploše – kombinace větve a provázky
nazdobení fíkusu, nebo jiné stromovité pokojové rostliny

Viděla jsem vyrobené vánoční stromy z různých typů odpadů, třeba kartony od vajec naskládaná spirálovitě na sebe, nabarvená nazeleno a nazdobená. Působily sice masivním dojmem a tvarově i objemově stromek připomínaly, ale stejně si říkám, co s tím potom? Skladovat? Nebo hodit do směsného odpadu? Moc se mi to nezdá, nepřijde mi reálné jejich opakované použití.

Elegantnější volbou se mi jeví vytvoření stromu ze dřeva. Nadchly mě nazdobené dřevěné štafle! Nasvícené štafle vypadají fantasticky, prostor pod nimi je dostatečný a po vánocích je odstrojíte a odpad nevytvoříte žádný. Podobně mohou posloužit dřevěné tyče svázané nahoře jako týpí. Když si týpí doladíte průsvitnou látkou, nazdobíte ať už živými větvemi, nebo jen klasickými ozdobičkami, ale hlavně světýlky, tak ho můžete využít jako skvělou schovávačku nejen pro dárky, ale i pro děti. Dokonce se už prodávají dřevěné konstrukce, které tvarově velmi připomínají stromeček – uprostřed tyč, na které jsou otočné větve, které se ke špičce zužují. Po použití se větve stočí do plochy, stromek zabere méně místa, je opakovaně použitelný a je z přírodního materiálu. Stejně by mě ale víc než takovou to konstrukci kupovat lákalo si podobnou vyrobit.

Minimalistická verze vánočního stromu, která se věší na stěnu, představuje nazdobené různě dlouhé větve spojené provázky do tvaru stromu. Buď lze tvar vyrobit ze 3 větví po obvodu a uvnitř udělat síť z provázků pro zavěšení ozdobiček, nebo větve pověsit kaskádovitě horizontálně a provázky provléci skrz větve, nebo jakkoliv Vás napadne.

Vánoční stromeček tedy může vypadat jinak než tradiční zelený voňavý huňáč. Možná se i tradice živého stromku časem změní a zdobení větví se stane tradicí moderní. Ať už zvolíte jakýkoliv stromeček, důležité je, že z něj máte upřímnou radost a šíří u Vás pohodu.

Author:

WASTEmANKA

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Nejvíc EKO Vánoční stromeček se nejdříve objevil na Zerowasters.

Výkvět

Anna Veselovská — Thu, 16 Sep 2021 15:26:33 +0000

Ekologická a lokální platforma

V uplynulém desetiletí si mnoho lidí prošlapávalo cestu k lokálnímu jídlu a zelenině, seznamovalo se s pomalou módou nebo (znovu)objevovalo přírodní kosmetiku. A je to znát. Přírodní kosmetiku najdete v kdekteré drogerii, obliba farmářských trhů, KPZ a oddělení s biopotravinami roste víc a víc a vedle Primarku tu vzniká řada obchůdků se slow fashion. Dříve nedosažitelné hodnoty jsou teď dostupnější i společensky běžnější. Smysluplný a zodpovědný přístup teď expanduje i do marginálnějších oblastí. Co se řeší? Přišel čas květin! A vznikla nová platforma Výkvět.

Díky rozhovoru s Mílou z Kytek od potoka víme, že klíčovými problémy konvenčního pěstování květin na plantážích jsou masová spotřeba syntetické chemie a následná degradace úrodné půdy, spotřeba cenných zdrojů vody a také podmínky práce na plantážích a následná doprava. Dnes uděláme krok o patro výš. O znalosti a pohled na věc se s námi dělí Jolana Teuberová právě v momentě, kdy světlo světa spatřuje platforma Výkvět, která podpoří ekologické pěstitele květin a zajistí prostor pro sdílení znalostí a udržování hodnot. Tato platforma tu bude i pro vás všechny, aby vám pomohla do světa problematiky pěstování nahlédnout a usnadnit vám cesty k ekologicky pěstovaným lokálním květinám. Přečtěte víc o souvislostech pěstování i plánech Výkvětu.

Jolano, co vás na pěstování květin nejvíc pálí a proč?

I pro nás je zásadní péče o půdu, zdroje a lidi. Naším cílem je ukázat lidem, že ke globálnímu květinovému průmyslu existuje alternativa. Ne jen pro to, že je neudržitelný, ale také proto, že pěstování květin v našem zdejším prostředí je smysluplné – z hlediska ekologie i ekonomie. V dobách první republiky jsme byli 100% soběstační, co se pěstování květin k řezu týče. Určitá část produkce se dovážela, ale to samé množství šlo i na export. Odvětví tedy bylo v rovnováze. Dnes se k nám 95 % řezaných květin dováží. Dovedete si představit, jak by vypadala krajina, která by tohle množství květin opět poskytovala? Jak by byla krásná, voněla, jak by byl spokojenější hmyz?

Běžně se navzdory všem klíčovým problémům konvenčního a plantážového pěstování květin prodá spousta takového zboží. V čem je problém? Jsou lidé o tématu nedostatečně informovaní, nejsou do něj zainteresovaní, nebo jsou pro ně lokální a ekologicky pěstované květiny místně nebo finančně nedostupné?

Myslím, že neinformovanost je zásadním problémem.

Lidé v dnešní době už hodně řeší, co jedí, co si oblékají, jakou kosmetiku používají. Květiny jsou možná v tomto ohledu marginalita, protože mnoho lidí je nekupuje tak často. Nicméně jsou teď na řadě!

Problematická může být i dostupnost ekologicky vypěstovaných květin. Na zákazníka jsou kladeny poměrně velké nároky. Pokud chce takovou květinu získat, nejprve musí najít pěstitele/květináře – ideálně u něj v lokalitě. Poté si u něj květinu musí objednat nebo se domluvit na vyzvednutí. Hodně z květinářů má dnes odběrná místa ve spřátelených podnicích, vznikají samoobslužné stánky, někteří květiny rozvážejí. Ale pokud vás po cestě z práce napadne, že byste teď na rohu v květinářství chtěli někomu pořídit květinu, je šance, že získáte ekologicky vypěstovanou květinu, téměř nulová. Věřím ale, že je jen otázkou času, kdy se to změní. Je potřeba se v nejbližším květinářství ptát na lokální a ekologicky pěstované květiny – tím vytvoříte poptávku i tlak, který může věci měnit.

Jakou máte zkušenost s tím, jak hluboko Češi do problematiky vidí?

To se hodně liší. Někteří lidé si informace zjišťují a zajímají se do hloubky, dokážou pak vnímat komplexně celou problematiku.

Setkávám se ale s tím, že se zaměňují různé pojmy. Často je pro lidi důležitá lokálnost – to je skvělé – skutečnost, že květiny nelétají přes půl světa, je první dobrý krok. Ale to, že je něco lokální, ještě neznamená, že to bylo vypěstováno šetrně – s ohledem na lidi a přírodu, že nebyla použita průmyslová hnojiva a pesticidy nebo herbicidy, které jsou toxické.

Ekologicky vypěstované květiny jsou tedy druhá úroveň. A tou třetí je pro mě u květin sezónnost. Spousta lidí už ví, že chce zdejší květinu vypěstovanou bez použití chemie, ale přesto dokáže chtít v březnu růže. A to je práce naše i našich pěstitelů a floristů – vysvětlovat lidem, co je kdy možné, učit je novým přístupům a věcem. V zimě se dá krásně pracovat se sušenými květinami – ty by si určitě zasloužily nějakou estetickou obrodu! Dá se pracovat s větvemi, ať už narašenými nebo nikoliv, se stálezelenými rostlinami apod. Jde jen o to přijmout fakt, že nelze mít v jakoukoliv dobu všechno. Naše společnost si na to zvykla, ale to není udržitelný model. Můžeme si vzpomenout na pohádku o dvanácti měsíčkách a třeba se někam posuneme.

A kam byste si představovala, že se to celé posune? Jaké cíle má vaše platforma?

Rádi bychom skrze Platformu Výkvět podporovali všechny, kteří se rozhodnou pěstovat květiny ekologicky nebo s takovými květinami pracovat. Vytváříme prostor ke sdílení znalostí.

V České republice došlo po revoluci k zásadnímu přerušení kontinuity předávání zkušeností a informací. Mnoho z lidí, kteří dnes pěstují květiny, je z jiných oborů, jsou to autodidakti, a nebo jsou sice z oboru, ale nemají se od koho učit. I proto jsme vznikli. Aby pěstitelé a floristi měli s kým sdílet své zkušenosti i trápení. Pořádáme pro ně vzdělávací akce a setkání.

Naším zásadním vkladem je ale certifikace, která supluje chybějící českou legislativu pro ekologicky pěstované květiny. Jde o certifikaci na bázi tzv. místního systému záruky – PGS (participatory guarantee system). Komunita pěstitelů a floristů se zaváže dodržovat standardy vycházející z konkrétních hodnot (v našem případě to jsou ekologie, lokálnost, profesionalita a kvalita, etika a otevřenost) a posléze se navzájem navštěvují na farmách, zahradách a statcích a během těchto vizit kontrolují, jak kdo hospodaří a jak jsou dodržovány závazky. Je to nejen perfektní kontrolní nástroj, který nám umožňuje ručit za původ a kvalitu květin, ale hlavně neuvěřitelný vzdělávací nástroj. Během návštěv se sdílí mnoho podstatných informací a každý se vždy něco nového naučí.

PGS (participatory guarantee system) – lokální participativní systémy záruky kvality jsou dostupnou alternativou k oficiální bio certifikaci. Liší se v přístupu – jsou založeny na důvěře, místních komunitách a sdílení znalostí, a nabízí tak víc než jen systém záruky. Jsou vhodné především pro drobné zemědělce, potravinové iniciativy a místní farmářské trhy. Jde o způsob certifikace, kdy se skupina zemědělců a/nebo zpracovatelů domluví se svými spotřebiteli a odběrateli na zásadách a pravidlech hospodaření a produkce, které jsou v souladu s pravidly ekologického zemědělství.

Zdroj: Lovíme.bio

Je v platformě prostor i pro práci se zákazníky a širší veřejností?

Ano, dalším z našich cílů je vstoupit do mediálního prostoru a prostřednictvím kampaní i ambasadorů šířit osvětu o květinovém odvětví. Chceme lidem ukazovat, jak poznají lokální a sezónní květinu, chceme jim přibližovat lokální pěstitele formou mapy a adresáře a poskytovat objektivní data o globálním i lokálním květinovém odvětví a jeho dopadech.

Pokud si vybudujeme dostatečně silnou pozici, budeme hlasem pro ekologické pěstitele – chtěli bychom být partnery pro jiné organizace, ale i státní správu.

Informace o množství odpadu, který je lidmi vyprodukován nebo se nějak zpracovává, máme z úřadů, z EKOKOMU, z třídících linek atp. Kde se ale dají nalézt fakta o pěstování květin a v jaké kvalitě jsou dostupné?

To je velký problém. Ministerstvo zemědělství vydává situační a výhledové zprávy o celém odvětví v ČR. Data ale nejdou moc do hloubky. V současné době hledáme člověka, který by pro nás udělal analýzu a sběr dat, abychom mohli objektivní data lidem i novinářům nabídnout – nejen ty lokální, ale i globální.

Pozn. redakce: Webové stránky platformy už spatřily světlo světa, projít si můžete i jejich sociální sítě Facebook a Instagram. Podpořit Výkvět můžete přes platformu Darujme.

Autor:

Anna Veselovská

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Výkvět se nejdříve objevil na Zerowasters.

Zákaz jednorázových plastů není priorita?

WASTEmANKA — Thu, 01 Jul 2021 12:47:08 +0000

Poslanci nestihli včas projednat zákon zakazující jednorázové plasty.

Mediální pozornost již několik let získává slibovaný zákaz jednorázových plastů (zákon o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí) na základě směrnice EU z roku 2019. Ano čtete správně – slibovaný. Přestože je od EU jasně stanovený termín transpozice do zákonů naší země, přestože vláda předložila zákon 12.2.2021 a přestože má zákon uvedenou účinnost od 1. 7. 2021, tak Poslanecká sněmovna ČR od února zákon neprojednala – a to ani jedno čtení!

V samotném zákoně je uvedeno co se stane, když nedojde k přijetí zákona do 3. 7. 2021, cituji:

”Transpozice směrnice 2019/904 do vnitrostátního právního řádu je povinností České republiky jako členského státu EU. Nepřijetí navrhované právní úpravy by tak vedlo k zahájení řízení o porušení unijního práva (tzv. infringementové řízení) vůči České republice ze strany Komise, což by mohlo vést až k uložení finančních sankcí pro Českou republiku.”

Raději nekomentuji, stydím se za své zákonodárce a v duchu je omlouvám problémy s koronavirem. Chcete-li se přesvědčit na vlastní oči, zde najdete text navrhovaného zákona a hlavně můžete sledovat stav legislativního postupu.

Pojďme odhlédnout od času, který potřebuje ČR ke splnění svých povinností a připomenout si, co vlastně má zákon přinést. Dovolím si ještě jednu citaci, jelikož mi přijde, že obsahuje zajímavé údaje:

“Navrhovaný zákon prosazuje principy oběhového hospodářství, které před výrobky na jedno použití upřednostňuje opětovně použitelné výrobky a cílí na omezení množství vzniklých odpadů.
Znečišťování moří a oceánů plastovým odpadem má přeshraniční povahu a je rostoucím celosvětovým problémem. Je důležité, aby vývoz plastového odpadu z EU, včetně České republiky, nevedl k nárůstu znečištění moří a oceánů odpadem v jiných částech světa.”

Nevím jak Vám, ale mně z této formulace vyplývá, že vývoz plastového odpadu z ČR do teď vedl k nárůstu znečištění moří a oceánů. No tušila jsem to…

Zákaz prodeje se tedy týká jednorázových nerecyklovatelných (nebo těžko recyklovatelných) plastových výrobků, které byly vybrány na základě analýzy znečištění moří – tvoří přibližně 70 % mořského odpadu. Konkrétně se jedná o tyto:

jednorázové plastové příbory (vidličky, nože, lžíce, jídelní hůlky)
jednorázové plastové talíře
plastová brčka
plastové vatové tyčinky
plastové tyčky k balónkům
produkty z oxo-rozložitelných plastů
jednorázové plastové nádoby na potraviny (např. obaly rychlého občerstvení) a nádoby na potraviny a nápoje vyrobené z expandovaného polystyrenu.

Jednorázové plasty a zero waste?

Vzhledem k tomu, že ve společnosti téma již nějakou dobu rezonuje, tak někteří obchodníci už jednorázové plasty nahradili. Možná jste první vlaštovky anoncované změny zaznamenal i vy. Já jsem třeba nedávno dostala v komunitní zahradě limonádu s těstovinovým (jedlým) brčkem a hned jsem si říkala, aha, tady už jsou připraveni… super. Také jsem četla stížnosti lidí na papírová brčka, která nově dávají k nápojům v nejmenovaném fastfoodu.

Ano já vím, že zero waste a fast food k sobě mají hoooodně daleko. V ideálním případě si nosíte svoje kovová brčka, krabičky na jídlo, příbory i znovupoužitelnou láhev na pití, takže vlastně si můžete myslet, proč by Vás nějaký zákaz měl zajímat? Vy jste si přece škodlivost jednorázových plastů uvědomili už dávno a nahradili je znovupoužitelnými, k přírodě šetrnými produkty.

Jenže je tu celá řada lidí, kteří si to ještě neuvědomili a mě opravdu zajímá, co budou obchodníci nabízet jim – těm méně připraveným. Co masově nahradí plastové jednorázové produkty? Půjde o opravdu ekologické produkty, nebo se bude jednat jenom o trochu menší “zlo”?

Zákonný zákaz je silný signál, který bude mít potenciál výrazně zredukovat jednorázový plastový odpad, popostrčit redukci odpadu na nový level v myslích mnoha lidí- doufám, že v tom pozitivním smyslu slova.

Podnikatelská příležitost pro nadšence

Legislativní zákaz EU vyburcoval některé české nadšence, kteří ohlášené změny pojali jako výzvu k podnikání, a během několika let vybudovali značku, která již teď roste a s platností zákona má potenciál růst ještě lépe.

Mám na mysli například značky REkrabička, ReFork, Steeblo, Yony a We-Straw, podrobněji se o nich dočtete v jednotlivých sekcích produktů, které vyrábí.

Co masově nahradí jednorázové plasty?

Jednorázové plastové příbory (vidličky, nože, lžíce, jídelní hůlky) nahradí příbory vyrobené ze dřeva, kompostovatelného bioplastu (CPLA, PLA) a/nebo dřevoplastu (WPC).

Setík dřevěných příborů od české značky Steeblo určitě zaujme každého, kdo si chce nosit svůj vlastní příbor a nechce cinkat kovem, ale s cenou 129,- Kč za kus je masivně ve stáncích a na festivalech nabízet určitě nebudou. Jednorázové dřevěné příbory mají řadu nevýhod: nejsou úplně funkční – lžíce je mělká a jejich cena je pořád dost vysoká (přes 1,- Kč za kus catershop.cz, pod 1,- Kč We-Straw).

S elegantním ”jednorázovým” řešením přichází česká firma ReFork se svými příbory z dřevní moučky, škrobu a minerálů. Jsou plně kompostovatelné a přitom se na jejich výrobu zpracovává odpad ze dřevařského průmyslu. Zároveň jsou teplotně odolné, až 100°C, nevýhodou je opět cena. která se pohybuje kolem cca 4,50 Kč za kus, což bohužel pořád nemůže konkurovat dřevoplastu (0,50 Kč), či bioplastu (0,70 Kč za kus, ecofol.cz).

Bioplastové příbory jsou zdravotně nezávadné, vyrobené z kukuřičného škrobu, vypadají jako ty plastové z ropy, ale mají jiné vlastnosti. Jsou kompostovatelné, obecně nejsou stabilní při vyšších teplotách. PLA aneb kyselina polymléčná (polylactic acid) vydrží jen 45°C a vylepšený materiál CPLA až 93°C, proto nejsou vhodné do mikrovlnné trouby ani do horkých nápojů.

Dřevoplast je kombinace dřevní drtě a plastu z ropy. Jedná se o stejný materiál (WPC), ze kterého se vyrábí terasová prkna. WPC je tepelně odolné, opakovaně použitelné, není kompostovatelné ani recyklovatelné, jeho nesmírnou výhodou je nízká cena. Příbory z dřevoplastu mají v názvu EKO, z hlediska odpadů jsou nejméně EKO variantou ze všech.

Možností jsou i jedlé příbory ze směsi cereálních mouček pečené ve formách, vyrábí se v Indii a nabízí je například jedlenadobi.cz. Je určeno i pro vegany, ale obsahuje lepek. Vzhledem k ceně (119,- Kč/10 kusů) a uhlíkové stopě se mi moc nezamlouvá. Ani mě neláká představa jíst příbor, přijatelnější je jedlé míchátko do nápoje, nebo malá jedlá lžička na zmrzlinu.

Jednorázové plastové talíře nahradí talíře vyrobené z papíru, nebo z bagasy – zbytku po výrobě cukrové třtiny. Oba materiály jsou cenově srovnatelné (kolem 1,- Kč za kus, ecofol.cz), ale bagasa má lepší vlastnosti co se týče odolnosti proti teplu a pevnosti.

Plastová brčka

Asi nejvíce mediálně a ve společnosti řešená jsou brčka. V ČR se jejich spotřeba odhaduje na 300 miliónů kusů za rok, což je přes 820 tisíc za den. Materiálů, ze kterých se vyrábějí neplastová brčka je mnoho, kromě již zmíněných kovových a těstovinových se jedná o slámu, bambus, bioplast, sklo, rýži a silikon. Srovnání vlastností nabízí následující tabulka, která je ochutnávkou z připravovaného e-booku, kde rozebírám jednotlivé materiály a jejich výhody a nevýhody podrobněji.

Skleněná a kovová brčka vyrábí více českých firem, například Steeblo, Bamboolik a Yoni. Cena vychází pod 100 kč za kus. Oba materiály jsou vhodné k dlouhodobému používání díky štetečku, kterým se snadno čistí, dají se dokonce mýt v myčce.

Z jednorázových produktů mají nejlepší kombinaci vlastností slámky, vyrábí je česká firma We-Straw a jejich cena je přibližně 2 Kč za kus. Levněji vychází brčko z bioplastu (PLA). PLA se však může zkroutit, začít prosakovat nebo dokonce začít hořet.

Plastové vatové tyčinky

Vatové tyčinky na čištění uší jsou jedním z příkladů, kde už nastalo mnoho změn. Na trhu i v běžných drogeriích jsou k dostání tyčinky na čištění uší s papírovým držátkem a bavlněnými/biobavlněnými koncovkami. Méně často se využívá bambusová tyčka, nebo dřevěná, kterou nabízí například česká firma We-Straw. Ekologické náhrady jsou funkčně srovnatelné, dokonce bych řekla i lepší než plastové tyčky (z těch často koncovka sjela, nebo se plast ohnul). Zajímavé jsou ceny. Zatímco v ekologicky zaměřených obchodech začíná cena biobavlněných tyčinek v papírové krabičce na 80,- Kč za 200 kusů, v drogeriích lze zakoupit shodně označený výrobek (odlišný výrobce) za 30,- Kč.

Na trhu existuje i možnost opakovaně použitelných (omývatelných) tyčinek na čištění uší, například Endles od Econea, což je sada v dřevěném pouzdru za 189,- Kč. Přiznám se, že tento zero-waste produkt ještě nepoužívám a díky tomuto článku začnu.

Plastové tyčky k balónkům

Sekce, která mě nejvíce udivuje. Všimli jste si, že v drogeriích už nenabízí balónky na tyčkách? Nevím, zda někomu chybí, já jsem si s nimy během posledních deseti let zažila spíš krušnější chvilky – opakovaně se mi stalo, že balónek unesl vítr na vozovku a ratolest za ním směle běžela.

Jako náhradu jsem zatím viděla nabízet tyčky z bioplastu na balonky.cz, jinak si umím představit i bambusové. Myslím si však, že tento produkt spíše postupně vymizí než by byl nějak masově nahrazován.

Produkty z oxo-rozložitelných plastů

Desítky let se u nás používaly sáčky na potraviny nebo plastové nákupní tašky, které svým označením – 100% rozložitelné – mohly mást veřejnost, že jde o ekologický materiál, který je kompostovatelný a šetrný k přírodě. Jednalo se však o plasty vyrobené z neobnovitelných zdrojů (PE) s aditivy, které obsahují těžké kovy (např. nikl a kobalt). Tyto plasty byly vytvořeny v době, kdy se ještě mnoho nevědělo o mikroplastech a tak se zdálo jako dobrý nápad vyrobit plasty, které se rozkládají rychleji. Jejich rozklad je více/méně chemický – rozkládají se za přítomnosti UV a kyslíku – proto oxo-rozložitelné plasty.

Již několik let jsou oxo-plasty na ústupu, místo nich si můžete pořídit (pokud potřebujete) pytle na odpad z kukuřičného škrobu. Igelitky už většina lidí vyměnila za znovupoužitelné látkové tašky. Igelitové sáčky však stále zůstávají problémem. Asi taky čekají na svůj zákaz. Na téma možností ekologických náhrad igelitových sáčků nabízím e-book zdarma ke stažení.

Obaly na jídlo "s sebou"

Jednorázové plastové nádoby na potraviny (např. obaly rychlého občerstvení) a nádoby na potraviny a nápoje vyrobené z expandovaného polystyrenu by si zasloužily dostat mnohem více pozornosti než brčka, jelikož:

polystyren má z plastů nejdelší dobu rozkladu – 10 000 let a více
krabičky na obědy jsou nerecyklovatelné (narozdíl od silnovrstvého polystyrenu)
v ČR jde o nejčastěji používaný typ balení jídel

V době pandemie jsem cíleně podporovala své oblíbené restaurace, aby měly šanci “přežít”. Často se jednalo o nákup pro celou rodinu (4-5 jídel), na který jsem si nosila znovupoužitelné krabičky. Byla jsem mile překvapena přístupem restaurací, nikdo mi z hygienických důvodů mé obaly neodmítl a některé podniky již začaly používat kompostovatelné krabičky – tedy papír potažený PLA. Nicméně i tak jsem na ulicích viděla mnoho lidí, kteří bezstarostně nesli svůj oběd v polystyrenu, až mi z toho bylo fakt smutno.

Polystyren může nahradit buď zmiňovaný papír/PLA, nebo u talířů zmíněná bagasa. Krabičky z bagasy jsou odolné proti vodě, tukům, řezům a nepromastí se. Navíc jsou příjemné na dotek, teplem se nedeformují, jsou kompostovatelné a jejich cena se pohybuje kolem 7 Kč za kus. Dalšími přírodními materiály, ze kterých se vyrábějí nádoby na jídlo jsou palmový list a dýha. U PLA je diskutabilní kompostovatelnost, která v řadě testů dopadla špatně. Ze srovnávacího testu kompostovatelnosti PLA a bagasy vychází bagasa mnohem lépe (prakticky jako papír).

V souvislosti s balením jídla bych ráda zmínila českou firmu REkrabička a Otoč kelímek, které zrealizovala myšlenku vratných obalů od jídel. Na stránkách Rekrabičky lze najít mapu restaurací, kde je možné si nechat jídlo zabalit vratné krabičky. Za REkrabičku zaplatíte vratnou zálohu 80,- Kč a vrátíte ji u kteréhokoliv partnera, nebo ji používáte stále dokola (necháte si ji zase naplnit).

Co se stane po 1. červenci 2021?

Jak jsem konstatovala v úvodu, zákon zatím nebude. Ale i tak jednou platit začne a stále více lidí bude používat kompostovatelné, nebo opakovaně použitelné obaly na úkor těch jednorázových plastových. Více lidí se bude chovat zodpovědněji a udržitelněji.

Author:

WASTEmANKA

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Zákaz jednorázových plastů není priorita? se nejdříve objevil na Zerowasters.

Udržitelnost ve váze

Anna Veselovská — Sat, 01 May 2021 15:36:01 +0000

Takového blahobytu, plýtvání a konzumu svět nepamatuje. A tak by měli zero wasteři vskutku snadný život. Mohli by zamítat, redukovat, zužitkovat, zrecyklovat či zkompostovat takovou řadu věcí a účinně tak minimalizovat odpad a vznik zbytečností vůbec. Jen kdyby nebylo toho, že se důsledná snaha o udržitelnost až příliš často znesváří s lidskou podstatou.

Mocná armáda plýtvání a zbytečnosti, to je nabídka pohodlí, rychlosti a dostupnosti. Znám spoustu lidí, kteří to vědí a tak si s tím vcelku snadno poradí. Ale pozor, za touto pěchotou číhá další četa. Tváří se nevinně, ale je to nebezpečně nepolapitelná banda. Lenost a pohodlnost totiž odhalíte snadno, ale zorientovat se v tom, co vede lidi už po staletí investovat hektolitry energie, vagóny peněz a tuny zdrojů do malování obrazů nebo využívání květinové výzdoby, to už je komplikovanější.

A přece. Kytice provázejí sakrální i světské prostory a příležitosti už od starověku a jsou přítomny v každém z historických období. Přestože se proměňuje a posouvá jejich využití, význam i podoba, jejich neustálá přítomnost svědčí o tom, že na nich něco bude a není cestou snažit se řezané květiny vyhnat lidstvu z hlavy.

Když už tady s námi mají být, pojďme se ale podívat, co za nimi stojí a jak si umět vybrat tak, abychom zbytečně, nevědomě a přitom zásadně nepřekračovali své požadavky na udržitelnost.

Na otázky ohledně květin odpovídá Míla Hilgertová, která od roku 2014 vede květinový statek ve Velkých Přílepech nedaleko Prahy.

Mílo, začněme tím, že se pokusíte popsat, jak vypadá konvenční pěstování květin na plantážích a jaké jsou jeho klíčové problémy.

Většina květin na českém trhu pochází ze zemí globálního jihu, např. z Keni nebo Ekvádoru. Jejich nízká cena je vykoupena otřesnými pracovními podmínkami dělníků. Můžete si být jisti, že z ceny, kterou za květiny zaplatíte, jde jen zlomek těm, kteří květiny vypěstovali. Produkce květin je také spojena s rozsáhlým poškozováním přírody a bezohledným využíváním přírodních zdrojů. Pěstírny totiž velmi často zamořují okolí hnojivy a pesticidy. Na závlahu květin se spotřebuje obrovské množství vody, které se pak nedostává na místní obyvatele. Krom toho, krásky v obchodě nejsou jen nadupané zbytky pesticidů, ale jsou ošetřené například i speciálními postřiky, aby déle vydržely.

V Evropě může některým květinám chybět teplo a sluneční svit, v Africe jim ale chybí voda na závlahu. K neznečištěné vodě nemá přístup velká část obyvatel (např. v Keni …) Cestou není ani vyhřívat evropské skleníky, ani používat nedostatkovou vodu k závlaze. Udržitelná květina je taková, která vyroste tam, kde bydlíte a odpovídá sezóně.

Dalším zádrhelem v příběhu květin je jejich zcestovalost. Ze třetích zemí létají na Holandskou burzu. Odtud se rozváží do celé Evropy. Z lokálních velkoskladů pak putují do květinářství, kde čekají na své zákazníky. Květiny za sebou mají tisíce kilometrů na cestách a zanechávají tak pěkně velkou ekologickou stopu. Ani v květinářství ale chemický koktejl nekončí. Do vody se přidávají různé látky nebo se rostliny sprejují, aby byla prodloužena jejich životnost.

Poznámka autorky:

K pláči je, když všechno to nedoceněné úsilí pěstitelů, veškerá uhlíková stopa, znehodnocená půda a hektolitry v dané oblasti tak drahocenné vody, nakonec přijdou vniveč. Tuto fotografii jsem pořídila v době psaní článku v supermarketu na pražském Barrandově. Uměle prodloužený život pečlivě zabalených kytic skončí ještě v regále. Běžně je radost z kytice draze vykoupená škodami při jejich zrodu a cestě k majiteli. Tyto kytice (a samozřejmě i spousta dalších) stihly nadělat jen tu škodu a na radost nedošlo. Obchod s květinami je totiž tak nespravedlivě a špatně nastaven, že si Evropané dovolují s květinami i plýtvat.

Vám se dlouhodobě daří pěstovat květiny a vyhýbat se všem výše uvedeným problémům. Umíte si v našich podmínkách poradit dokonce i se sezónností a nabízíte lokální kytice i v zimě. Má to nějaká omezení nebo úskalí?

Já jsem od začátku chtěla nabízet české ekologicky pěstované květiny jako jinou možnost pro lidi, kterým záleží na tom, jak se zachází s půdou, krajinou, ale i na pracovních podmínkách. Těší mě, že se to povedlo a skvělé je, že za ty roky se tu objevilo mnoho dalších nadšených pěstitelů. Ale upřímně, není to tedy vůbec romantická vílí procházka… Musíme se hodně otáčet, abychom se uživili. Za každou kytkou je mnoho práce od semínka až po uvázání kytice. Každou kytku vezme do ruky několik lidí, než se dostane k zákazníkovi. Stále ještě narážíme na mnoho předsudků a neznalosti. Například si lidí často myslí, že květiny sbíráme někde na louce, nebo nechápou, že nemůžou mít cenu jako někde v marketu. Od začátku tedy tak trochu děláme i osvětu na toto téma.

Naštěstí nám ale většina ohlasů spíše dodává motivaci a lidé jsou květinami, které pěstujeme, nadšení. A snad kromě krásy kytic oceňují i to, že dáváme smysluplnou práci místním lidem, pečujeme o krajinu a zúrodňujeme půdu.

Kvalita půdy je stěžejní téma. A smysluplná práce sice v jiném ohledu, ale také je to veliká věc. Rozpovídejte se klidně i o tom pěkném, ráda si poslechnu, že na neduhy v oblasti pěstování květin existuje lék a je možné je pěstovat i zodpovědně. Jak je to u vás třeba s výše zmiňovaným plýtváním a tedy i s plánováním.

U květin je to náročné téma, protože jsou velmi křehké a přitom je tu maximální požadavek na „dokonalou“ krásu. Tedy logicky do odpadu se dostane vše, co není standardní a dokonalé. Možná jste viděli loni při první vlně covidu, jak se vyhazovalo obrovské množství květin na Holandské burze, protože nebyl odbyt. Bylo to o to smutnější, že to nebyly jen rostliny, které by se daly zkompostovat, ale také plasty, ve kterých jsou běžně obalené. Ukázalo to jen na neudržitelnost celého řetězce.

My se naopak snažíme využívat všechny zdravé květiny, i když jsou kratší nebo mají křivé stonky. Co nezužitkujeme v čerstvém stavu, sušíme v naší sušárně a využijeme ve věncích nebo v zimních kyticích. Když se něco neprodá, v nejlepším případě to zůstane nesklizené kvést na poli a nakrmí včely a další hmyz. Veškerý rostlinný odpad putuje do kompostu a ten vracíme zpět do půdy. Na poli vždy něco zůstává, protože není možné přesně dopředu naplánovat, jaký bude odbyt.

Jste menší podnik, statek s 1,5 ha půdy. Lidé se k vám mohou přijet podívat. Když to bylo možné, nabízeli jste i workshopy a zážitky, kde lidé viděli vaši práci zblízka a stali se její součástí. Kdyby u vás ale nakupoval někdo, kdo nelpí na příbězích okolo statku a květin a má jediný záměr – chce ekologicky pěstovanou lokální květinu, máte mu jak dát jednoznačné znamení o kvalitě vaší práce?

Pravidla ekologické certifikace jsou nastavena na jiný typ produkce než na květiny. Také proto nemáme klasický bio certifikát. Určitě je ale správná doba na to, aby se tu nějaký druh certifikace nebo záruky kvality na květinách objevil a pomohl tak eko pěstitelům prezentovat jejich práci a zároveň zákazníkům rozpoznat kvalitu.

Pozn. redakce – tady vám můžeme prozradit dobrou zprávu. Právě se rodí Výkvět – platforma, která sdružuje pěstitele květin a usiluje o vytvoření certifikace pro pěstování květin. A tak i přesto, že se tímto loučíme s Mílou, neloučíme se s květinovým tématem. Během léta vám o Výkvětu dáme vědět a nabídneme praktický rozcestník při shánění udržitelných květin.

Author:

Anna Veselovská

Připravila Anna Veselovská ve spolupráci s Mílou Hilgertovou a rodinným statkem Kytky od potoka

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Udržitelnost ve váze se nejdříve objevil na Zerowasters.

Kouzlo s domácím odpadem

WASTEmANKA — Wed, 14 Apr 2021 18:51:51 +0000

„Můžu to vyhodit?” ptám se svého 11ti letého syna a ukazuji přitom na krabičku od hodinek s plastovým okénkem. Zablýsklo se mu v očích a bylo jasné, že má nápad a o věc evidentní zájem. Do večera z krabičky vyrobil barevné stínítko na lampičku v posteli, takže má vlastně nové noční světélko. A tak je to u nás často. Přemýšlíme, co s odpadem, jak mu vdechnout druhý život, k čemu by se mi mohl ještě hodit. Každou věc raději dvakrát obrátím a pokud nic nevymyslím, tak se ještě zeptám syna. Co je pro mě odpad, je pro něj často hotový poklad.

Poklady z tašky

Syn má na odpad, který se mu líbí velkou bezednou tašku, říkáme jí výrobní taška. Když má synek kreativní chvilku, tak se ponoří do své tašky a začne vyrábět – vytáhne tu kelímek od jogurtu, tu kovový stojánek od rozbité aromalampy a třeba knoflík, zkrátka vše, co se mu hodí na splnění jeho bujných představ. Je nádherné ho v těch chvílích pozorovat a napjatě čekat, co z toho vlastně bude. Můj syn totiž umí vytvářet z domnělého odpadu věci, které mají vyšší hodnotu, umí upcyklovat.

Začátky naší upcyklace

Nebylo to tak vždy, na vyrábění z odpadu jsme přišli jednou náhodou v truhlářské dílně pro děti, kde byla bedna s odřezky dřeva. Bedna byla plná různě velkých hranolků, podivně vykrojených tvarů, nesourodých tyček, koleček a odkrojků, zkrátka odpadních zbytků pana truhláře.

Pro jednoho odpad, pro druhého poklad.

Každý účastník „výroby” dostal kladívko, hřebíky, podložku a vše ostatní si musel najít v bedně. Nejprve jsem tomu nedávala moc šanci, synovi bylo pár let a byl to pro něj velký úkol. Dlouho se bednou probíral, prozkoumával a otáčel v rukách spoustu kousků dřeva, ale nakonec jich pár vybral, poskládal na sebe a řekl, že to bude kočička. A byla!

Od té doby začal zachraňovat různé předměty, které jsem chtěla vyhodit a sbírat tak materiál do své „bedny”. Já ho v takových aktivitách ráda podpořím, jelikož kromě zachraňování odpadu, rozvíjí svou kreativitu, samostatnost, často i ušetří peníze, protože nemusíme kupovat novou věc, ale hlavně má z vyrobené věci vždy velkou radost.

Upcyklovat kreativně, nebo prakticky?

Sama to mám nastavené trochu jinak. Nehromadím věci v tašce, fandím minimalismu v bytě (i když by to třeba návštěvy nepoznají) a nechci skladovat nic do budoucna, jen tak. Já musím předem vědět k čemu se ta konkrétní věc bude hodit. Většinou se liší i způsob využití odpadů, moje upcyklované věcičky musí být praktické, zatímco syn často vyrábí spíše umělecká díla. Ale radost ze všeho vyrobeného mám taky.

Není třeba hromadit na horší časy. Stačí využít to, co už doma mám.

V únoru třeba sbírám vaničky od masných výrobků, protože vím, že poslouží jako klíčící nádobky a perfektní skleníčky na předpěstování zeleniny. Na podzim jsem dělala zahradní nábytek z dřevěných palet a za poslední 2 týdny jsem z kartonu vyrobila stojánek na barvy, dětem jsem vyrobila robůtka a už pár dní mám na stole roztržené punčošky, ze kterých bude houbička na mytí nádobí!

V obchodě upřednostňuji výrobky pro jejichž obal budu mít další využití. Když si mohu vybrat, zda koupit kávu v nerecyklovatelném plastu, nebo ve dřevěném soudku, neváhám a beru soudek.

Nic nového pod sluncem?

Možná jsem Vám připomněla staré časy, kdy bylo otázkou nutnosti si umět vyrobit, předělat, nebo obnovit cokoliv z mála. Jenže to, co bylo v dobách nedostatku otázkou nutnosti, jsme rádi zapomněli v době hojnosti. Zlenivěli jsme.

Proč si věci obnovovat, předělávat, když si mohu dovolit koupit si věci nové? A právě to, že si je mohu koupit, bylo dlouhou dobu známkou, že „na to mám” a cítím se bohatší, nebo mě tak i ostatní vnímají – s větším respektem. Já si myslím, že takové uvažování je povrchní, sobecké a krátkozraké. Naše hojnost je vykoupena tím, že bereme na úkor budoucnosti, drancujeme přírodu, neobnovitelné zdroje mizí v nenávratnu a my vyrábíme víc věcí a obklopujeme se jimi, ale štěstí v nich nenajdeme.

Naše hojnost je vykoupena tím, že bereme na úkor budoucnosti. Je na čase zpomalit.

Je na čase zpomalit všudypřítomný konzum, oživit moudrost našich dávných předků a vědomě si zvolit sice mnohdy složitější cestu, ale zato trvale udržitelnou. Cestu, po které se nebudou muset bát jít naši potomci. Každá věc, kterou obnovíme, upcyklujeme, opravíme pomůže zmírnit náš negativní vliv na životní prostředí.

Nemusíte nikam chodit. Když se rozhlédnete, tak kolem sebe najdete spoustu užitečných surovin k výrobě potřebných věcí, jen se na ně musíte podívat trochu jinýma očima.

Author:

WASTEmANKA

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Kouzlo s domácím odpadem se nejdříve objevil na Zerowasters.

Když láska vyhrává nad komercí

Veronika Nováčková — Sun, 14 Feb 2021 06:50:28 +0000

Jedno ze základních pravidel zero waste konceptu zní “kvalita je víc, než kvantita”. Ono to totiž není jen zlaté pravidlo udržitelného života, je to obecné pravidlo, které můžeme uplatňovat v celém svém životě, a když mluvíme o vztazích, skoro by se chtělo říci, že to platí dvojnásob. Lákadel, která nás odvádějí od kvality a zamyšlení, zda to či ono skutečně potřebujeme, je ale v našem životě mnoho. Tak třeba svátek svatého Valentýna. To je den, který k nám přišel tak trochu nezvaně ze Spojených států a spíš než, aby vyjadřoval to, co původně označoval, tedy svátek lásky a náklonnosti mezi intimními partnery, se v kontinentální Evropě usadil jako komerční svátek všech zamilovaných a tedy den, kdy tak trochu očekávám, že od milého nebo milé dostanu dárek. Na samotném svatém Valentýnovi samozřejmě není nic špatného, konečně i legenda, která pochází už z dob římské říše, vypráví o knězi Valentýnovi, který tajně oddával mladé páry i v době, kdy to římský císař Claudius II. zakazoval, protože se bál, že pak vojáci nebudou chtít odejít do boje. Za to byl nakonec samozřejmě odsouzen a popraven.

Míra dobrého vztahu se nerovná množství dárků.

Samotná legenda je v pořádku, umučení a následné svatořečení svatých je v křesťanské Evropě tradicí. Co ale podle mého názoru v pořádku není, to je přijetí tohoto svátku ve jménu komerčního zneužití a hry na city. Protože hádejte, kdo s oslavou tohoto svátku přišel a kdy? Svátek takový, jak ho známe dnes, se začal slavit až od 20. století. Do té doby bylo datum 14. února opomíjeno a málokdo o svatém Valentýnovi věděl. Za obnovením, řekněme spíše rozšířením, této tradice nestál žádný kněz či papež, nýbrž podnikatel Američan Walter Scott. Svoji firmu na vánoční přáníčka rozšířil i na ta valentýnská a započal tak novodobou formu tohoto svátku. V evropských zemích se svátek sv. Valentýna zabydlel až koncem 20. století, kdy byl víceméně komerčně importován z USA. Tradice tzv. valentýnek, neboli přáníček a papírového vyznání lásky, se v našich končinách moc neujala, zato ale supermarkety, obchodní řetězce i výrobci sladkostí svátek hned nadšeně adoptovali.

Samotné prvotní valentýnky byly pokus, jak obchodně vykrýt plonkovou část roku.

Skoro to vypadá, jakoby nám valentýnský svátek nutil představu, že lásku musíme dokazovat koupí dárku. Jedno jakého, ale nějakého. Komerčně pojatý svátek nám teď může dobře posloužit jako vodítko, kudy se na své cestě za kvalitním a láskyplným vztahem nevydávat. Pokud chci svému milovanému protějšku vyznat lásku, je nejlepší dělat to kdykoli, co nejčastěji a třeba každý den. Místo dárku, kterým podporuji konzumní spotřebu, můžu přemýšlet nad tím, co můj partner ve skutečnosti potřebuje. Možná nepotřebuje ani tolik věcných dárků, protože ty nejdůležitější věci v životě už má, možná potřebuje především to, co za žádné peníze koupit nelze. Naši pozornost, lásku a pocit bezpečí. Naslouchat potřebám svým, ale i partnerovým, to je základ vztahu, který se může rozvíjet, ve kterém proudí energie a kde se oba partneři cítí spokojeně a naplněně. Tak jako každý správný hospodář ví, jak se starat o jabloně, aby plodily, oba partneři ve vztahu by měli vědět, že i o láskyplný vztah je potřeba pečovat. Z mých zkušeností péči nejlépe vystihuje pozornost a čas, který si v plné přítomnosti navzájem věnujeme. Vztah, o který pečujeme, není na rozdíl od věcí pomíjivý. Pojďme se tedy podívat na pár tipů, které mně osobně ve vztahu dělají velikou radost, sytí mé potřeby a naplňují mě radostí.

Dopis lásky

Když se vrátím k valentýnkám, papírový přáníčkům, která se jinde na Valentýna dávají, můžeme se jimi krásně inspirovat. Tak schválně, kdy naposledy jste svému partnerovi či partnerce napsali dopis? Krátké zprávy si posíláme denně, ale napsat delší dopis, zamyslet se nad tím, co vše bych chtěla druhému sdělit, za co bych chtěla poděkovat, co mu skutečně popřát, v čem ho chci podporovat, vzpomenout si na první setkání… to jsou pohlazení po duši, která druhého nasytí opravdovou láskou. Tvoření a kreativitě nemusíte klást žádné meze, využijte materiál, který doma máte, nemusíte kupovat perleťově nablýskaná přáníčka. Vezměte papír, pastelky, tužky, vodovky, dřevo, cokoliv co vás nadchne. Nechte probudit vaší fantazii a tvořte. Dáváte tím ze sebe pro druhého to nejsilnější, co máte.

Společný výlet

I když vybírat ten pravý dárek můžete s láskou a trpělivostí, je tu stále ten samý problém, který zero wasteři řeší, jsou to další věci, které už doma mít nikdo nechce. Oprostěte se tedy od věcných darů a zkuste se zamyslet, jaký výlet byste společně mohli podniknout. Připravte výlet jako překvapení, nebo se plánování věnujte společně. Pokud už máte děti, věnujte si víkend bez dětí, kde budete jen sami dva a budete mít čas pouze na sebe. Pokud se rádi jen tak touláte přírodou, dopřejte si výlet bez plánování a zažijte skutečné tady a teď ruku v ruce se svým milovaným partnerem. Pokud máte raději větší pohodlí, zkuste zvolit neobvyklé místo, kde nebudete nikým rušeni. Věnujete tak oběma společný čas a zážitky, které ve vás přetrvají navždy.

Smyslná masáž

Doteky k lásce nerozlučně patří. Mohou být tlumočníkem našich citů a mohou rozpouštět mnohé bolesti. Muži i ženy si navzájem mohou dát tu nejkrásnější masáž, stačí naslouchat svému tělu, použít příjemný kokosový olej, zahřát si ruce a zeptat se svého partnera, co by si přál. Jak by sis přál, abych se tě dotýkal/a, to je kouzelná věta k objevování vlastních i cizích hranic, k nádhernému prožitku z doteků. Domluvte se dopředu, jestli masáž bude pouze smyslná nebo bude pokračovat v intimní. Povolte uzdu své fantazii a nebojte se experimentování. Při masáži není nic špatně, jen se nezapomínejte ptát svého partnera, zda je mu to, co děláte příjemné. Základ je dávat druhému masáž, která je příjemná jemu, ne pouze takovou jakou bych si ji představovala já.

Namísto věcí, tak můžeme věnovat svou energii blízkým lidem a zážitkům, které s nimi podnikáme. Nemusíme být otroky věcí, můžeme být svobodnými lidmi, kteří svou energii věnují tomu, na kom a na čem jim skutečně záleží.

Author:

Veronika Nováčková

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Když láska vyhrává nad komercí se nejdříve objevil na Zerowasters.

Někdy je fajn umět říct ne

Zuzana Janglová — Tue, 02 Feb 2021 21:22:42 +0000

Zamítnout, co nepotřebuji, to je základní kámen zero waste pyramidy neboli 5Z. V něčem velmi lehký, v něčem náročný. Pro někoho jednoduchý, pro jiného občas nepřekonatelný. Vzdát se například časopisů, které jsou rychlo-obrátkovou četbou a hlavně fotoalbem, je pro mě jednoduché. Ovšem knih jsem se vzdát (zatím) nedokázala. I přes možnost půjčit si je v knihovně, knihobudce, mezi přáteli nebo v rodině, si stejně knihy kupuji. A nikdy mi je nevynahradí ani čtečka, kde nejde jen tak listovat, vracet se na rychlo k první kapitole, abych si připomněla, to co už jsem zapomněla anebo dohledávala souvislosti.

Jelikož je zamítnutí prvním krokem životního stylu zero waste, stačí začít pomaličku od věcí, které mi opravdu k ničemu neslouží, případně za ně najdu velmi snadno udržitelnou funkční variantu. Jde o to si danou věc vůbec nepustit přes práh své domácnosti, abych pak nemusela řešit její likvidaci.

Zamítnout lze cokoliv

Tak, co vlastně tedy můžu zamítnout… no, vlastně cokoliv :D. Tabulku čokolády ve dvojitém obalu, igelitový pytlík na gumu do kalhot, nové tričko, neb mám doma celý komínek, program v divadle (když se do něj zrovna smí), letáky do schránky i do ruky, igelitku na nákup, papírový ubrousek, když mám v kapse kapesník, brožurku, kterou si stejně nepřečtu, nové boty, když ty staré jdou podrazit, balení sýra navíc, když jsem na něj stejně sama, maso k obědu každý den, dva mobily, když mám jen jedno telefonní číslo, novou super aplikaci na počítání skleniček, které vypiju, nekvalitní zboží, další hrneček z Číny…

Touha nebo potřeba?

Obvykle je to síla zvyku, která ovlivní, že si danou věc opět pustím do domácnosti. Je to tradiční spotřební masáž, která mě nutí brát, skladovat, nebo rovnou vyhazovat. Je to také standardní reklamní tlak na naše nejniternější pocity a sebe-hodnoty. Přiznejme si, kdo nedostává rád dárečky? Kdo se rád nerozmazlí? Kdo nemá rád pěkné věci okolo sebe? Kdo se nemá rád? Není vždy snadné odlišit touhu od potřeby. Touhu v nás vyvolávají záměrně výrobci všeho zboží, proto aby mohli vyrábět, prodávat a vydělávat víc. Narozdíl od toho jsou naše potřeby často minimální. No ale co s tím? A proč vůbec?

Touhu v náš vyvolávají záměrně výrobci všeho zboží proto, aby mohli vyrábět, prodávat a vydělávat víc.

Proč to vlastně dělat?

Otázka “proč?” je asi nejdůležitější. Proč si mám “utrhávat od pusy”? Mám snad záměrně strádat? Ale kdeže, jen toho mám prostě zbytečně moc. Kolik stihnu unosit párů bot, když mám jen jedny nohy? Kolik tašek, batohů a kabelek zvládnu nosit najednou? Kolik triček na sebe najednou nandám? Dělám to proto, že ty všechny věci jen prostě nepotřebuji, nebo dokonce vůbec nechci. Nechci mít skříně narvané k prasknutí. Nechci se prodírat věcmi při cestě z obýváku do kuchyně. Naopak já chci i doma volně dýchat a mít prostor k tvoření. Ráda se upínám k jedné věci, která mi dobře slouží a žije se mnou mnoho let. Mám se svými věcmi takový láskyplný vztah. A vlastně miluju prázdné police, čistý stůl, koupelnu i kuchyň. Jen v rodině se třemi dětmi je to po většinu času nedosažitelný cíl :D.

Díky životnímu stylu zero waste jsem se naučila říkat ne a naučila jsem se to říkat včas. Je fajn se jen tak zastavit, popřemýšlet a říct si, co mi dává smysl a co už ne. A u každého člověka je ten smysl a hranice trochu někde jinde.

Inspirace z našeho týmu

V týmu Bezobalu nás myšlenka zero waste všechny spojuje a co je nás tam různých osobností, tolik máme různých typů zamítnutí.

Přečtěte si 5 jednoduchých tipů, jak začít se zero waste a vydržet u toho.

Amálka z Hradčanské řádí především v kuchyni. Zamítla klasické jednorázové houbičky a hadříky na mytí nádobí a nahradila je kompostovatelnou lufou. Od pečícího papíru se vrátila ke starému dobrému vymazání plechu. Přes práh kuchyně si nepustí žádný zbytečný igeliťák, natož pak igelitovou tašku, PET lahev nebo plastové brčko. Zamilovala se do bezobalových nákupů potravin.

Kája měla kliku a k zero waste životnímu stylu se nachomýtla ještě předtím, než si zařizovala vlastní domácnost. Takže když došlo na lámání chleba, už věděla, co si do nového domova pořídí a co ne. Její prioritou je koupelna se všemi kosmetickými a drogistickými potřebami. Vyhýbá se jednorázovým odličovacím tamponkům, které nahradila těmi pratelnými. Menstruační pomůcky neřeší, neb používá pravidelně kalíšek. Zamítla výrobky v plastu i z plastu a používá například tuhé mýdlo nebo bambusový kartáček. Zubní pastu si dokonce vyrábí sama.

Alča na to šla přes jídlo a pití. Zamítla polotovary a předvařené suroviny a tím se lehce vyhnula plastovým i kovovým obalům. Vzdala se ovoce a zeleniny, které nejdou koupit nezabalené. Místo limonády v petce si nosí stočenou vodu z kohoutku. Pokud s sebou nemá vlastní kelímek, kávu si raději nedá. Jídlo s sebou si vezme jedině do vlastní krabičky. A když si kupuje drink, připomene, že chce bez brčka.

Veru má zero waste v krvi. Reklamní předměty a dárečky odmítá rovnou. Dokáže se vzdát i kytice tulipánů, pokud ví, že by s ní cestou trpěly. V její domácnosti nemá místo žádný jednorázový předmět. Celá rodina se rozhodla nakupovat primárně z druhé ruky. Pokud už chtějí něco nového, vybírají si lokální tvůrce, aby podpořili český design. Úklid celého rodinného domku zvládnou s vodou, octem a jedlou sodou.

Proč nakupovat nové, když už toho bylo tolik vyrobeno.

Janku koncept zero waste ovlivnil pomalu, plíživě a nakonec z gruntu. Začalo to výměnou jednorázových pomůcek za pratelné, pokračovalo zamítnutím zbytečností a nakonec dostalo nový rozměr v přemýšlení a náhledu na celý život. Uvědomila si, že žít zero waste neznamená jen bezobalové nakupování, ale že je to především právě o změně myšlení. Ke čtení článků o tématu zero waste se nabalovaly informace o odpadovém hospodářství, zpracování obalů, ekologické produkci potravin nebo etické výrobě oblečení. Zjistila, že všechno souvisí se vším a že je důležité se zamyslet nad každým krokem, který udělá. Ani náplň její práce není výjimkou a z korporátu odešla za vyšším smyslem do neziskovky.

Stačí udělat první krok a začnou se nabalovat další.

Anička měla zero waste ve skrytu duše uložený vždycky. Nákupy spousty věcí se jí netýkaly. Hromadění se jí příčí neustále. K něčemu ji však jen dohnaly okolnosti. Rozbila se televize? Nebyla příležitost ani chuť pořizovat novou. Když dosloužilo auto, prostě si nové už nekoupila. I tak může vypadat vědomé zamítnutí.

Jiří má rád statistiky a vede si je i na odpad v domácím koši. Dneska už si neobjednává nákupy online a málokdy nechá dovézt jídlo až do domu. Odmítá papírovou reklamu a letáky. Styl zero waste a cesta zamítnutí ho přivedla k opravdové chuti potravin i tekutin včetně alkoholu nebo třeba k přírodním materiálům v domácnosti jako je především dřevo a starým dobrým technikám při stavbě a rekonstrukci domu.

Jim to všechno smysl dává. Dělají to pro svůj dobrý pocit a pro pocit zodpovědnosti za sebe, ostatní i za prostředí kolem nás. Snaží se dohlédnout dál, jak se říká za roh, a zajímají je souvislosti. A to může kohokoliv z nás.

Autor:
Zuzana Janglová

Podpořte udržitelný svět!

Umožňujeme lidem trvalý, bezplatný a snadný přístup k informacím o zero waste. Děkujeme, že podporujete naši práci.

Článek Někdy je fajn umět říct ne se nejdříve objevil na Zerowasters.