Již na první pohled při vstupu na prodejnu je vidět, kdo je zběhlý bezobalák a kdo na výzvědách poprvé. Ostřílení matadoři vstoupí, pozdraví, zamíří rovnou k váze obalů a nesměle jdou po svých oblíbených surovinách. Nováčci nejistě vstupují, zvědavě se rozhlíží a setrvávají v blízkosti únikového východu. Pokud mám za kasou čas a zrovna někoho neobsluhuji, vyrážím svižným krokem a úsměvem na rtech zákazníkovi představit naše bezobalové království. Má první otázka po pozdravu zní: “Chcete s něčím poradit?” Odpovědí mi je: “Já jsem tu poprvé,” a mnohdy dodají: “Vzala jsem si ale nějaké vlastní nádoby.” V tuto chvíli, ať už s nádobami nebo bez, směřuji nakupujícího k váze na obaly. Pokud člověk není vybaven vlastními sklenicemi, my jsme vybaveni za něj a nabídneme erární a řádně vymyté. Pak názorně ukážu, jak takovou sklenici zvážit a nalepit štítek s její hmotností. Následně nechám zákazníka vytvořit vlastní štítek na další nádobu. Jak se říká, dej člověku rybu a nasytíš ho na celý den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život. Tady tomu není jinak.
Nyní je čas na seznámení s prodejnou, nasměrování na dotazované produkty a pár drobných upozornění, například že se produkty nemají míchat a mají se využít kelímky na jednotlivé položky, které se mohou míchat až u mě na kase kvůli vážení. A může se začít šopovat. Ještě tedy upozorním, že se na mě může s čímkoliv obrátit. Kolikrát se jdu po prodejně projít, zjistit, co kde aktuálně chybí, a podívat se, jak si nakupující poradil s lopatkovníkem a nandaváním mouky do sklenice. Dotazy přichází všelijaké od: “Opravdu tu lufu mohu dát do kompostu?” po: “Která rýže se vaří nejrychleji?” Ráda se zákazníkem prohodím i pár slov. Přeci jen čas tu plyne trochu pomaleji než v supermarketu. Debatujeme nad vším možným od významu bio produktů přes doporučení šamponů tekutých nebo tuhých po dávkování pracího prášku do pračky nebo co mají v nabídce jiné bezobalové obchody.
Kasa je poslední místo putováním po bezobalovém obchodě. Zákazníci mi obvykle sami říkají, co si nabrali do sklenic, dóz, krabiček, lahví, sáčků, pytlíků a mohla bych ještě pokračovat. Zde přichází na řadu ony štítky s hmotností nádoby. Obal, tentokrát již plný, postavím na váhu u kasy a čtečkou pípnu čárový kód na štítku. V tu chvíli se mi v systému objeví samotná váha suroviny. Jak geniální že? Neplatit za obal, ale čistě za produkt. Ale jak je to s věcí, která se už v obalu prodává? Sklo, ve kterém jsou mléčné výrobky, pomazánky nebo marmelády jsou prodávané s cenou navíc. Obaly jsou zálohované, takže kdo sklo vrátí, ušetří na svém nákupu. Zálohované sklo má pro nás význam ve znovupoužívání stávajících věcí, namísto recyklace a spotřebě většího množství energie při výrobě nových obalů než při vymytí nádob. Také mi zákazník během markování hlásí koláč, který si teprve vezme z pečivové poličky, nákup zaplatí, bere si svoji svačinu do úst a s prvním zakousnutím a úsměvem se loučí u vchodu. Ještě na něj volám: “Dobrou chuť.” Tohle by se mi u jezdícího pásu v supermarketu nestalo.
